Jsou tady již po staletí, v dějinách mnohokrát prokázaly velkou kuráž, stojí na nejnižším žebříčku církevní hierarchie, ale často vykonávají nejtěžší práci. Pečují o nemocné, pracují v nápravných zařízeních, sociálních službách a ve školách, pomáhají lidem na misiích, můžeme je označit za zakladatelky hospicové péče. Starají se o druhé bez ohledu na jejich víru, bohatství nebo jakoukoliv jinou příslušnost. To, co někdo chápe jako svázanost, může jinému přinášet svobodu. Snad i z toho důvodu v dávné minulosti přicházely do řádu, aby získaly i vzdělání a nebyly jen hospodyněmi. Svou jinakost nikomu nenutí, nesou ji směle. Dneska jich u nás můžeme potkat už jen kolem tisíce. Často jsou vázány mlčenlivostí. Žijí v ústraní. Málokdo nějakou osobně zná, vzbuzují v nás respekt a snad i strach.