Lyricko-epická báseň Had Norato (1931) je spolu s Macunaímou Mária de Andrade nejvýznamnějším plodem tzv. lidožroutského hnutí (movimento antropófago) brazilského modernismu. To se hlásilo k evropským avantgardám, které objevily spřízněnost moderního umění s primitivním uměním neevropských přírodních národů. Spisovatelé z okruhu hnutí objevili, že koloniální správa a poté i umění pěstující evropskou tradici potlačovaly a přetvářely myšlení a kulturu brazilských Indiánů tak, aby odpovídaly představě dobrého divocha. Proti ní modernisté staví divocha zlého, který rituálně požírá své nepřátele a sílí z jejich živin. Lidožroutské hnutí pracuje s touto představou a povyšuje ji na kulturní princip, jímž se brazilská kultura sytí kulturou evropskou, ale přetváří ji zcela svébytným způsobem.