KNIHY TROJAN

Přátelé!

Nic proti brunetám, ale když jste jimi obklopeni takřka neustále, po pár letech se vám tento odstín vlasů přecejen okouká. Celé roky marně doufáte, že jedna, druhá, třetí případně čtvrtá skočí ke kadeřnici a přijde se zářivou hřívou zlatavých, narůžovělých nebo pomněnkově modrých vlasů. Koneckonců, zavděk byste vzali i šedinami. Ale kdepak, pořád se vám před očima míhají ty jejich hnědé hlavy!

Až jednoho dne... ráno jsem ulehl na dlaždice v antikvariátu a jak jsem zvyklý, přemýšlel jsem o životě. Náhle slyším šramot. Vidím černé botky a černé džíny, říkám si - Nojo, zas jedna z těch brunetek donesla novou zásobu starých knížek... zvednu se tedy ze země, knížky očuchám, zkontroluji, vyhodnotím, že krabice je vhodným místem k ulehnutí a zaujmu ideální spací pozici. A v tu chvíli ji spatřím! Tu mladou tvář s blonďatým drdolem na hlavě! Troufnu si říct, že jsme pocítili silný záchvěv vzájemných sympatií. A víte co? Přemluvil jsem ji, ať tady zůstane... a z této krásné ženy je naše nová, dokonale blonďatá brigádnice!

Tak tedy vítej, Adélko!


Váš (tentokrát okouzlený) Barney

Přátelé, kamarádi!

Hodně z vás se na mě obrací s otázkou, co měl znamenat ten facebookový příspěvek se stručným popiskem Kopie z Benátek :) Už vás ale nebudu déle trápit a půjdu s pravdou ven.

Můj rezavej kámoš Tony je sice dobrej kumpán, ale trochu prchlivého charakteru. Jednoho letního večera jsem usedl na své oblíbené místo za komínem, rozdělal ohýnek a spustil milovanou Ruty Šuty Arizona Texas. Jen jsem dospěl k pasáži „Byla to léčka, já to nevěděl...“ ozval se mi za zády hlasitý Tonyho výkřik „Jako starej vůl jsi naletěl!“ Tony běhal sem a tam a rozčileným hlasem křičel, ať už neteskním po té černobílé sexy kočce odvedle, že už to nehodlá dál poslouchat, že to byla potvora, co si se mnou akorát zahrávala a která už pobláznila desítky kocourů v okolí! A jestli na ni dál budu u ohně vzpomínat, on se z toho zblázní a já svými večerními ohníčky jednou dozajista podpálím celé náměstí!

Nebudu vás zatěžovat popisem rvačky, která z toho vznikla; mohu jen konstatovat, že na tržné ranky jsem to vyhrál. A že Tony mě nakonec přemluvil, ať s ním vyrazím do Benátek. Prý tam jezdí každoročně a má tam už svou dobrou partu. „Oukej,“ hlesl jsem vyčerpaně. A druhý den ráno jsme frčeli.

S potěšením mohu konstatovat, že Benátky mají vše, co si kocour žádá. Spoustu míst, kde se lze válet na slunci, sem tam rybí mršinku, noční zábavu na benátských střechách a vážně temperamentní kočky! Troufnu si říct, že se ze mě stal mistr flirtu a tanečních figur. Na tu proradnou potvoru jsem si ani nevzpomněl. A to zvláště poté, co mě pár hodin před naším odjezdem tlapky zavedly do Knihkupectví Libreria acqua alta. Na vchodových dveřích byla namalovaná skvostná bílo rezavá krasavice a já jsem prostě musel vstoupit. Hledal jsem ji usilovně mezi hromadami knih a dalšího zboží, až jsem ji uviděl, jak něžně chrní. Hned mi bylo jasné, že máme hodně společného. Oba šéfujeme kvalitnímu knihkupectví, oba jsme k nakousnutí, když ve dne jen tak podřimujeme. Přemýšlel jsem: mám ji vzbudit a navázat kontakt, nebo ji nechám snít a potichu se vykradu ven? A zrovna když jsem si dodal odvahy, přiskočil ke mně zdatný talián a hnal mě ven koštětem! Italsky sice neumím, ale znělo to celé hodně ostře, to mi věřte. Nejraději bych na ni čekal venku a doufal, že se později vydá třeba na procházku... jenže to už na mě volal Tony, že kára je přistavená a jedeme domů.

No nic, někdy prostě můžeme jenom snít.


Krásné babí léto!


Váš (vnitřně již vyrovnaný) Barney

Moji milí :)

Minule jsem vám slíbil příspěvek věnovaný svému milostnému vzplanutí k té černobílé sexy kočce odvedle. Pravdu? Skončilo to fiaskem! A protože moje kocouří ješitnost tím samozřejmě utrpěla těžkou ránu, přece jen ještě chvíli potrvá, než se odhodlám k věrnému popisu událostí, aniž bych byl červený až za fouskama.

Můj rezavej kámoš Tony mi z vlastní zkušenosti poradil, že nejlepší medicínou na raněné srdéčko je změna prostředí. A abych zhojil nejen svoje city ale i raněnou pýchu, rozhodl jsem se tedy, že překonám svou nechuť k cestování a někam vyrazím. A víte, co jsem zjistil? Nejlíp je stejně doma! Proč bych létal do Thajska nebo na Sicílii, když riskuji nepříjemné komplikace na letišti (ještě by si mě někdo mohl splést se zavazadlem! Zrovna Tony takovou zkušenost udělal před rokem a ještě teď je chováním letištního personálu otřesen!) I když Hollywood bych jednou rád navštívil, to ano. A kdoví, třeba bych dostal i zajímavé angažmá v některém z dalších kasovních trháků (přiznám se, že mám napsaný scénář k prvnímu i druhému dílu budoucího hitu Barney sám doma).

Těžko ale mohu popsat ten blažený pocit, který se mi rozlil v hrudníčku, když jsem otevřel turistickou mapu našeho kraje... tu louka, tam les, kopec, říčka, víska, remízek... o kousek dál zas parádní přehrada a chatky... stačí přimhouřit oči a už cítím vůni opékaných špekáčků, praskajícího dříví a slyším ty jedinečné písně o Montgomerym, Tisíci mil, Bedně od whisky i o tom, jak Teskně hučí Niagára. Vy byste měnili? Já ani náhodou!


Váš (letně poeticky naladěný) Barney

Přátelé, kamarádi!

Jednu věc nechápu. Čím je léto tak přitažlivé, okouzlující a prostě jedinečné?? Proč musím pořád poslouchat: "Už aby bylo hezky!" a přihlížet nákupům rozevlátých šatů, osušek k vodě, laků na nehty a nových plavek? ("Vcelku, nebo dvojdílné? Co myslíš, Bárnečku?" Je mi to jedno!!) To údajné "hezky" znamená pro mě jediné: vedro, hic k zalknutí, prostě pařák, před kterým není úniku! Zbývá mi jediná možnost: chladit se na dlažbě (krom příjemné teploty má i sympatickou barvu, co říkáte?)

A navíc, ti lidé, kteří se mnou bydlí, si klidně sbalí své batohy a tašky a zmizí si třeba na celý týden... a já? Já musím také sbalit svůj batůžek a přestěhovat se do svého přechodného bydliště (i když špatně mi tam rozhodně není, moje drahá opatrovnice Milena je mi věrnou oporou. Rád jí věnuji jeden z dalších dílů deníku!) A když se pak ti moji lidé vrátí celí opálení, odpočatí a snaží se mi zavděčit a udobřit si mě, jsou hrozně překvapení, že se s nimi nebavím! Jsou pak samé: "Ňuňu sem, ňuňu tam, Bárnečku, tak už se na nás nezlob, my jsme se na tebe tak těšili!" Ale kdepak, já jim to nedaruju! Jestli si mě chtějí usmířit, ať nějak zařídí patřičné ochlazení. Jinak mají utrum!


Váš (na dlažbě odpočívající) Barney

PS: Zajímá vás, jak to dopadlo s tou sexy černobílou kočkou odvedle? O tom příště!

Drazí přátelé všeho živého!

Možná vám již vrtá hlavou, proč jsem se tak dlouho neozýval. Inu, to máte tak: když kočce/člověku/štěněti/skladníkovi/řidiči/knihkupci vstoupí do života slavná umělá inteligence, všechno se tak nějak změní. Jistě tušíte, že termín "slavná" jsem použil ironicky, ale zároveň s velkým citem. Rozhodl jsem se, že si dám pauzu od peprných adjektiv, kterými jsem minulé tři týdny rozhodně nešetřil. Přesněji řečeno, nadával jsem jako špaček, až to i čápy na komíně lekalo. Důvod?

Umělá inteligence neboli AI neboli ejájové přebírají dohled nad dodávkami zboží do mého i vašeho milovaného knihkupectví. A co myslíte? Funguje to velmi, velmi nedobře!

Spolehlivost není tomuto druhu rozhodně vlastní. Čekáte jeden den, tři dny, pět... Roboti řízení ejáji nejspíš pořádají na skladě seznamovací večírky, tančí mezi regály a ráno znaveni po bujaré noci rozešlou email, že problém je v ajtýýý! Dospávají a ani je nenapadne pustit se do práce. Vy telefonujete kam se dá, chcete situaci vyřešit, vedete hovor s podivně klidnými hlasy ejájovského původu a nezmůžete vůbec, ale vůbec nic.

Jak tak ležím na smutně prázdných bednách od knih s nervy stále pocuchanými, přemýšlím: je tohle dobrý směr, kterým bychom se měli ubírat? Nemyslím si. Takhle to totiž vypadá, že za chvíli se bez ejájů nedostaneme ani k nové knize. A já dokonce začínám brát na milost živé bytosti se všemi jejich chybami.


Váš (stále trochu špačkující) Barney

Drazí přátelé!

Jsem rád, že vám prostřednictvím svého deníku mohu předávat fakta o tom, jaká jsme my kocouři (a kočky, buďme genderově fér) mimořádná stvoření, bez nichž by i lidský svět byl mnohem chudší.

Nahlédněme tedy dnes do soudku umění! Jsem rád, že někdo, přesněji Angus Hyland a Caroline Robertsová, konečně pochopil, jakou inspirací jsme pro výtvarníky od renesance až po současnost. A nejsou to jen tak ledajací pohublí snaživci s černým baretem na hlavě! V knize Kočka v umění se dozvíte, že ve svých dílech zachytil kočičí jedinečnost třeba sám Leonardo Da Vinci, taky Francisco Goya, Edward Hopper nebo Édouard Manet (kterého Michal Tučný inspiroval k obrazu Snídaně v trávě... jojo, určitě to tak bylo).

Mně osobně nejvíc nadchla Modrá kočka Andyho Warhola, toho slavného blonďáka s naprosto mimoňským výrazem (který tak miloval rajčatovou polévku, že na ni vymyslel obal. Nojo, umělci!). Někdo z Andyho bohémské party řekl: "Andy Warhol měl velice rád opakování. Měl pětadvacet koček jménem Sam a jednu, která se tak nejmenovala." Vrtá mi hlavou, proč té šestadvacáté dal jiné jméno?! Proč, jsi to Andy udělal? Proč?Ale aspoň mám o čem přemýšlet a zaženu tak myšleky na sexy černobílou kočku odvedle, která někam zmizela... je fuč, prostě fuč.

Ale zpět k uměleckému přesahu kočičích životů... osobně zastávám názor, že nejvěrněji zachytil krásu koček Bohuslav Reynek. Vždyť žil tady na Vysočině kočkami doslova obklopen. Nepochybně by souhlasil s citátem Edwina Lenta: "Kočky jsou živoucí ozdoby."

No a já bych zase klidně podepsal tento výrok: "Kočky byly před tisíci lety uctívány jako božstva. Na to nikdy nezapomněly."


Umění zdar!
Váš Barney

PS: Tak trochu jsem podlehl pokušení nechat se zvěčnit na uměleckém záběru. Co myslíte, sekne mi to? A co vy, také své kocouří a kočičí přátele zachycujete na umělecky promyšlených kompozicích...? Klidně mi pár fotek pošlete, rád se na ně mrknu :)

Drazí přátelé,

nezastírám, že mé nitro je stále naladěno na trudnomyslný tón. Poté, co se počasí zbláznilo a můj milostný románek skončil dříve, než začal, propadl jsem kocouří melancholii. Stále jsem spal, žral, spal a zase žral. A pro velké vyčerpání opět spal. Po pár dnech jsem si ale řekl: "Barney, brachu, to stačí! Seber se a začni něco dělat!" Pustil jsem se tedy do další fáze své literární analýzy. Znovu jsem bádal, jak literární svět uspěl v pravdivém zachycení kočičí podstaty a charakteru.

Tentokrát jsem narazil na několik titulů, jejichž výpovědní hodnotu lze shrnout do věty: Bez koček se neobejde žádný happyend! Jak jsem na to přišel? Stačilo vzít do tlapek třeba novinku pro dospívající čtenáře Lásky čas. A jak zní její podtitul? Za vším hledej kocoura! Samozřejmě, je to trochu předvídatelný příběh dvou mladých chlapíků, ve kterém "láska jen kvete", jak uvádí anotace. Ale kdo má hlavní podíl na tom, že tento cit opravdu rozkvete? Kocour Tuňák! (ehm... s tím, kdo vymyslel takové kocouří jméno, si rád promluvím mezi čtyřma očima. A předtím zbaštím konzervu tuňáka v oleji a budu dýchat hodně, hodně zhluboka).

O kousek dál na mě z regálu kouká Čekání na kocoura od Michaely Klevisové. Kniha obsahuje čtrnáct (opakuji, čtrnáct!) příběhů, ve kterých se lidé, kterým autorka přezdívá "kočkaři", prostě bez koček neobejdou. Naděje, přátelství, záplata na zlomené srdce, bla bla... to všechno zajišťujeme svým lidským protějškům jedině my

A co teprve top doják ze života Kocour Bob od Jamese Bowena? Vždyť ten moula James by bez Boba vedl marný a opuštěný život plný drog! "Každý potřebuje přítele, jako je Bob. Měl jsem velké štěstí, že jsem jednoho takového našel..." píše James v závěru knihy. Má pravdu, prostě má.

Zatlačil jsem slzu, zahnal náhlou vzpomínku na sexy černobílou kočku ze sousedství a začal se modlit k tomu bohu, který má pod patronací počasí.

A víte co, moji milí kočkaři? Začalo sněžit!


Váš (vnitřně rozervaný) Barney

Drazí přátelé...

...tento díl mého deníku bude osobní, ale cítím, že vám mohu důvěřovat.

S prudkým příchodem jara a vysokých teplot ucítil jsem ve vzduchu silné vibrace. A ve svém nitru rozechvělost. Stačila krátká ranní procházka, pár hlubokých nádechů pampeliškového pylu, poslech ptačího trylkování a srdce mi mínilo puknout. A po čem kocour v takových chvílích touží? Sdílet ono chvění se srdcem kočičím! Jenže kde ji potkat? Jak se seznámit? Pro koho vypilovat své vrnění, s kým se po nocích honit po střechách? Kočičí seznamky jsou plné nástrah, jestli si myslíte, že kočičí transvestité neexistují, tak jste naivní...

Doufal jsem ve staré dobré náhodné setkání, při kterém se zachvěje zem. A opravdu, jednoho rána... jsem ji spatřil. Tu černobílou sexy kočku ze sousedství! Jak sbalit takovou krasavici? Skočit do solárka, svůdně se zavlnit, zamrkat pampeliškově žlutýma očima a pak ji pozvat k procházce po tajných stezkách? Složit báseň? To nejspíš očekávala, nepochybně věděla, že mi patří knihkupectví. Abych ji překvapil, zvolil jsem píseň! Po nocích jsem za komínem trénoval svůj hlasový rozsah a vymýšlel text a melodii... no, nešlo to nejlépe. A v tu chvíli mi pomohlo samo nebe. Nevím, zda jsem tu píseň zaslechl přímo v srdci či měl někdo v sousedství nahlas puštěnou TV Šlágr, ale věděl jsem, že to je ono! Vždyť která kočka by nezjihla při hitu MŽÍ TI DO VLASŮ od poloboha Ládi Štaidla?

„...Na spěch mám, ač neodjíždím rád,
když tě déšť, ten špatný kamarád,
do vlasů, do vlasů, za mě líbá,
musím já ti sbohem dát...“

Poděkoval jsem Láďovi, vypiloval zpěv a nemohl se dočkat rána. A co myslíte? Jaro je v háji a ta sexy kočka nejspíš zalezla za topení!


Váš (prozatím naštvaný) kocour Barney

Přátelé, kamarádi!

Delší dobu jsem se neozýval, já vím, ale věřte mi, měl jsem pro to ty nejvážnější důvody. Vy to určitě znáte: těšíte se na novou knihu, jenže pak se nevyspíte. Čtete totiž celé noci, až vám v kredenci dojde všechna káva a nakonec i ten sáčkovaný zelený čaj z večerky. To samé se stalo i mně.

Klepal jsem se nedočkavostí, kdy jsem zjistil, že můj oblíbenec FRANCK THILLIEZ (pamatujete jeho Syndrom E, Strach, Pandemii nebo Smrtihlava?) chystá novinku SHARKO. Svému personálu jsem dal jasný pokyn: "Jakmile Sharko přijde, neprodleně mě informujte!" Své povinnosti se zhostili zodpovědně. O přijatém zboží a krabici se Sharkem mě zpravili ihned a dostatečně hlasitě. V jejich hlasech jsem však vycítil lehký, ale neklamný náznak zlomyslnosti. Vše jsem pochopil při pohledu na samotnou knihy.

Schválně, koho z vás by napadlo dát na titulní stranu hlavu kočky? Takovou hlavu?! Nesmírně jsem se vylekal, až jsem vyjekl a prchl pod nejbližší stůl. Ale znáte to... my čtenáři se vyděsíme, a přitom nás ty krváky tak lákají!

Po pár hodinách opatrného našlapování kolem SHARKA jsem se přecejen pustil do čtení. A i kdybyste se mě stokrát ptali: "O čem to je?" nebo "Jak to dopadne?", já vám to nepovím!Tu knihu si totiž musíte sami přečíst. SHARKO je úžasnou směsí horroru a detektivky... satanistické rituály, sem tam mrtvá kočka (ano, ale když jsem tozvládl já, zvládnete to i vy!), sem tam mrtvý (nebo aspoň raněný) člověk, charismatičtí detektivové (zejména neodolatelná Lucie Hennebellová), upíři, děsivá nemoc ohrožující nemalý zlomek populace... Zkrátka, nechal jsem se strhnout a četbou strávil řadu nocí. To samé doporučuji i vám!

PS: Až vám někdo škodolibě řekne: "Ty teda vypadáš příšerně... !" zamručte podle vzoru Francka Thillieze: "Špatně spím. Jako všichni poldové."

Přeji vám Velikonoce bez horrorů!


Váš Barney

Drazí přátelé!

Rád bych se vám přiznal k jedné věci... ostatně naznačil jsem onen problém již minule. Já si prostě myslím, že roztomilost koťátek se obecně velmi přeceňuje! Když jsem v mém antikvariátu narazil na titul DOBRÝ DEN, SLUNÍČKO! s fotografií kotěte posazeného na houpacím koni, tak se moje fousky rozechvěly nebývalou intenzitou! Copak uctívání kultu koťátek nemá hranice?! Negativní emoce jsem se snažil potlačit, podvědomě jsem ale zadržel dech a vzápětí jsem před očima viděl tolik hvězdiček, že jsem téměř ztratil balanc a žuchnul na podlahu. V pádu mi zabránila kupka Jiráskových knih - tento intelektuálně tak podnětný autor mě vždy postaví na tlapky; stačí přivonět a jsem zas pln síly.

Ale zpátky ke koťátkům. Jsou to malé, proradné potvůrky. Jen si vzpomeňte, jaká jste měly předsevzetí, když jste si pořídili své první kotě: Do ložnice nikdy nevkročí! (vkročilo, a to velmi záhy, pozn.aut.) V žádném případě mi nesmí vlézt do postele! (vlezlo s naprostou samozřejmostí, pozn. aut.) Žrát bude jen to, co je pro kočky, ani kousíček šunky či bábovky nedostane! (dostalo, samozřejmě, že dostalo, pozn. aut.) Bude mít jedno škrabadlo, to stačí! (nestačí, za škrabadlo mu slouží celý byt, případně dům, balkon nebo terasa, pozn. aut.). Jeho vyděračského mňoukání a srdcervoucího koulení očima si prostě nebudu všímat! (ale všímáte si ho, ach, jak vy si ho jen všímáte! pozn. aut.) Budu ho pravidelně vyčesávat, aby po něm zůstávalo co nejméně chlupů! (to jste opravdu mysleli vážně?! pozn. aut.) Nebudu přece v noci vstávat, jen abych ho pustil(a) na balkon! (ha!, pozn. aut.)

Tady vidíte, jak jste dopadli, drazí přátelé. Ti malí, rozkošní manipulátoři vás mají v hrsti!


Váš Barney

Přátelé! Jak jistě víte, my kočky jsme zcela výjimečná stvoření. Jsme tvorové bystrého ducha, pohotových reakcí, brilantního úsudku. Charakterově jsme zcela bez vady. Nikdy se například nevyzvracíme člověku na novou pohovku, nesežereme mu jeho oblíbené sušenky ani nepodstrčíme pod polštář smrdutou rybí hlavu. Vždy spolupracujeme. Neschováváme se ve skříni ani pod vanou, každou změnu vítáme s nadšením.

Není tedy divu, že náš zvířecí druh upoutal již desítky, možná stovky spisovatelů, kteří se snažili zachytit kočičí podstatu. Pustil jsem se proto do literární analýzy. Jak kdo uspěl?

Věřte mi, zatím nejsem příliš nadšen. Tak třeba Modroočko od Josefa Koláře je možná roztomilouš první třídy; hodiny kouká na měsíc, bolí ho bříško, pak ho zase bříško nebolí, učí se plavat i zpívat ale...ehm...není on zároveň trochu nudný slušňák? Je to takové to ňuch ňuch stvoření bez jediné známky kočičí protřelosti či mírné a vlastně neúmyslné zlomyslnosti (jak jinak!).

Drahý přítel Garfield už je v tomto směru vybaven lépe. Dát paní Fenyklové k vánocům vlastní kočičinec byl samozřejmě brilantní kousek. Sdílím jeho zálibu v cynickém glosování i přístup ke změnám, které přináší dnešní doba ("Předstírat, že k žádným nedošlo"). Imponuje mi, že se ani trochu nestydí za svou postavu a naopak ji rád hrdě vystavuje. Ale copak Jim Davis nemohl Garfielda zvěčnit v pořádném románu? Jít do hloubky, vystihnout celou šíři i přesah duše tohoto kočičího hrdiny?

Nejlépe zatím obstála Ruby Fosterová s Kočkologií. Schválně, co říkáte na SCHRÖDINGERŮV VÝVOJOVÝ DIAGRAM? V mé analýze má Ruby zatím jako jediná plus a nad vámi, pánové, zatím dlouze zíváám...

Ale můj intelektuálně založený duch se nenechá odradit, ve své analýze hodlám pokračovat i nadále!


Váš Barney

Drazí přátelé! Být knihkupeckým kocourem sebou samozřejmě nese nejedno pokušení. Třeba shazovat knihy ocáskem, syčet na dětičky, které si mě chtějí pohladit, nenápadně poprskat drahé publikace o umění, lehnout si na klávesnici a přesným zatnutím drápků restartovat počítač nebo prostě zdrhat a nechat personál, ať mě honí po náměstí a přilehlých ulicích.

Je vám ale nejspíš jasné, že jsem celé roky čelil pokušení největšímu - státi se spisovatelem. K celé otázce jsem se postavil zodpovědně a taky mazaně.

Prostudoval jsem tedy životopisy těch nejvýznamnějších literátů a hledal, co měly tyto persony společného. Můj závěr je jednoznačný - všichni nezřízeně chlastali. No uznejte sami: Hrabal rovná se pivo, Hemingway nevstal z postele bez kubánského rumu i zdánlivě nevinného mojita, prokletí básníci se topili v absintu, ruští klasici v hektolitrech vodky, nemluvě o Kerouacovi, Ginsbergovi či Bukowském, kterým to bylo jedno - hlavně, že to teklo a dalo se to šňupat.

Jak to ale udělat a být nenápadný... Nejschůdnější se mi jevilo vyzkoušet vodku. Snadno ji lze zaměnit za vodu, je čirá a nepáchne a nikdo vás tedy nepodezírá z toho, že se hodláte ztřískat a následně tvořit literaturu.

Zpřátelený prodavač ve večerce mi prodal půlčák zaručeně pravé ruské vodky (o jeho tvrzení nepochybuji) a otevřel jsem si láhev k večeři. Jak každý ví, nejlépe se tvoří v noci. Začal jsem tedy ladit formu u večerních zpráv a hledal inspiraci u světového dění. Dále mé vzpomínky nejsou zcela jasné - vybavuji si jen, jak jsem zalehl televizní ovladač a královsky se bavil tím, že prostým převalováním přepínám programy z jednoho na druhý. Pak přišla žízeň, ale... postavit si vedle sebe skleničky s vodou a vodkou není dobrý nápad. Hrozně se to plete! A tak zatímco v jedné tekutina neubývala, v té druhé za chvíli nebyla ani kapka. Následně mé vzpomínky halí černá tma.

Teď ležím v pelechu a zamračený personál mi na hlavu dává studené obklady. Moc to ale nepomáhá a tak nejspíš budu muset sáhnout po té růžové piluli. A dosti pochybuji o tom, že k literárním vrcholům vede cesta skrze chlast! Jedno vím ale jistě - rusákům už nevěřím.


Krásný víkend všem :)

Váš Barney

Přátelé! Lebedím si pod vánočním stromkem, nade mnou větvičky, ozdoby, rozvěšená kolekce a vzpomínám na milou Bridget Jonesovou. V prvním díle svého legendárního deníku se s lednovou frustrací vyrovnávala po svém: nakoupila zlevněné šampaňské, vánoční bonboniéru, sledovala televizi a předstírala, že jsou Vánoce. A mě napadlo: začnu si také psát deník. Ta představa mě nadchla tak, že se mi radostí téměř rozvlnily břišní svaly (a jestli někdo pochybuje o tom, že jsou to svaly, ať si přijde sáhnout).

Než se do toho pořádně pustím a důkladně vše promyslím, lehce si tady pod stromkem zdřímnu. Nejdřív vám ale popíšu tu nejlepší situaci z předvánočního provozu v knihkupectví. Opakovala se několikrát denně a já na ni vždy čekal jako na čerstvou dávku granulí.

"Máte tudle knihu?" ukazuje zákazník fotku v mobilu.

"Máme, je tady jeden kus," zazní po chvíli odpověď šťastlivce z personálu. A šťastlivec hledá, zatím hezky v klidu. Pátrá v regálech, šuflatech, na skladě. Po chvíli se k němu přidá druhý. Police, šuflata, sklad. Vzduch se lehce vlní mírným napětím. Šťastlivci balamutí sebe i zákazníka slovy: „Nebojte, určitě ji najdeme. Jedna kniha se v tom množství jen špatně hledá a dýl to trvá." Přidává se třetí. Sklad, šuflata, police. To už pobíhají, vrážejí do sebe, lehce supí. A já vím, že se blíží má chvíle. S hledáním totiž pomáhá i zákazník a zcela nevinně se zeptá: „A má to tady bejt?" V tu chvíli se mé břišní svalstvo rozvlní nezadržitelnými vlnami smíchu. Všichni tři šťastlivci se na okamžik zastaví a po pár vteřinách ticha přichází rozechvělá odpověď jednoho z nich: "Ano, má to tady bejt."

Směju se ještě teď, a to tak, že jsem rozvibroval vánoční stromek nad sebou a jedna z čokoládových ozdob mi spadla přímo na čumák. Ať žije rok 2024!


Váš kocour Barney